Životopis Václava Šolce

 

Jak už bylo řečeno v kapitole o zakladatelích statku, rodu Šolců, básník Václav Šolc se v tehdejší hlavní přízemní sednici statku (nynější výstavní síni) svým rodičům narodil jako nejmladší ze synů a v pořadí čtvrté dítě z celkového počtu 5 sourozenců dne 23. prosince 1838. Školní docházku započal roku 1844 v Sobotce. Roku 1853 postoupil na c. k. státní gymnázium v Jičíně. Zde jej 20. května 1855 zastihla smrt jeho otce Jana, který mu však odkázal slušnou hotovost na pokračování ve studiu.

 

Matriční záznam o narození Václava Šolce (dne 23. prosince 1838) rodičům Janu Šolcovi, sedlákovi z Předměstí 3 (tehdejší adresa Šolcova statku) a Barboře, dceři sedláka Václava Ježka z Vesce. Převzato z materiálů, které shromažďuje, odborně zpracovává a na web Šolcova statku poskytl Mgr. Zbyněk Šolc.

21. července 1860 Václav Šolc v Jičíně s nevalným prospěchem odmaturoval. Hned vzápětí, 13. října 1860, se nechal zapsat na obor historie na Filozofickou fakultu Karlo – Ferdinandovy univerzity v Praze. Tady se prvně dostal do bohémského prostředí, které jej jistě inspirovalo k literární tvorbě, na druhé straně mu náležitosti nevázaného života – ponocování, alkoholické nápoje, ženy, zpěv a nikotin ve skupenství šňupaném i kouřeném – podlomily zdraví, od dětství oslabené četnými plicními neduhy.

Během studií, několikrát přerušených ze zdravotních důvodů, Šolcovi vyšly první básně v časopisu Lumír. Publikoval je pod pseudonymem Václav Předměstský, aby se neprotivil přísným školním řádům, které studentům zakazovaly přispívat do tisku. Později, už pod vlastním jménem, vycházely jeho verše v Obrazech života, Světozoru, Květech a Rodinné kronice. Roku 1868 s finanční podporou mecenášky umění Eleonory hraběnky Kounicové (1809 – 1898) vydal Václav Šolc svou jedinou básnickou sbírku Prvosenky.


Vlevo souborné dílo Václava Šolce. R. 1926 je vydal nakladatel Fr. Borový, knihu redigoval Eduard Bass. Vpravo básnická sbírka Prvosenky. Vyšla v nakladatelství Orbis r. 1951.

Slávy za svou literární prvotinu si však dlouho neužil. Osudným se mu stal v horkém létě roku 1871 rychlý pochod ze Sobotky do Jičína, kam se vydal za svým dlouholetým kamarádem Antonínem Čapkem. Chtěl si mu postěžovat na článek anonymního pisatele, který znenadání v tisku zle pohaněl Prvosenky. Čapek však svému příteli v novinách ukázal jiný, čerstvě vyšlý, zcela odlišný příspěvek. Za Šolce se totiž neváhala postavit jedna z nejvyšších autorit své doby – básník a novinář Jan Neruda (1834 – 1891). Na Šolcovu obranu do Národních listů napsal: „V jeho verších jest náruživé žilobití; ohnivá krev, vane z nich mnohdy dech až palčivý, předce ale příjemný. Vzdor některé neurvalosti … je Šolc předně básníkem moderním. Má dost něžnosti u vylíčení … lásky rodinné, ohnivou lásku k vlasti, ale také velkou a opravdovou lásku k lidstvu celému. … Lid ten chudý a opuštěný, povrhovaný malý lid je mu posvátnou schránkou, jíž pěje nejpěknější svůj hymnus …“ . Uspokojen Nerudovými slovy, Šolc popadl noviny s pochvalnou kritikou a spěchal s nimi zpátky do Sobotky, pochlubit se mamince. Cestou se však, celý uřícený, v ohavečském hostinci osvěžil dvěma orosenými ležáky. Tím si přivodil těžký zápal plic, na který po 4 dnech stonání zemřel v matčině náručí, na jejím výminku (dnešní kuchyně v přízemí Šolcova statku), 14. července 1871 v 18.30 hodin. Na sobotecký hřbitov jej uložili 17. července 1871 v 8 hodin.

Nadějně započatým, brzkou smrtí však přerušeným dílem Šolc ovlivnil celé generace svých následovníků. S úctou k němu vzhlížel jiný slavný sobotecký rodák, básník, spisovatel a dramatik Fráňa Šrámek (1877 – 1952), jenž Šolce oslavil verši „Básníkův hrob“ (vyšlo ve sbírce Splav). Šolcova poezie významně ovlivnila i dalšího velikána české literatury, nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta (1901 – 1986). Název jeho poslední básnické sbírky „Býti básníkem“ (vyšla v Praze r. 1983) totiž vychází ze Šolcových veršů: „ Osud mě obdařil tím sladkým neštěstím býti básníkem“.


Velký obdivovatel díla Václava Šolce, básník Fráňa Šrámek, na snímku z roku 1937.

Na památku Václava Šolce stojí v Sobotce hned dva pomníky. První z nich se tyčí před budovou spořitelny. Byl pořízen nákladem soboteckého studentstva. Slavnostně jej odhalili dne 29. srpna 1880. Zlacený portrét básníka, kterým je tento monument opatřen, pochází od pražského sochaře Antonína Procházky (1849 – 1903). Druhým pomníkem je reliéfní maska z dílny Karly Vobišové – Žákové (1887 – 1961), umístěná nad básníkovým hrobem. Epitaf, který je k ní připojen, výmluvně popisuje básníkovu strastiplnou životní pouť: „Byl den můj bouří divých pln a černým mračnem tmavý. A slunce jak by zhaslo již, mně svítil blesk jen žhavý.“ (Z Písní v bouři, vyšlo v Šolcově básnické sbírce Prvosenky).