V. Šolc v poezii

(z básnické sbírky Splav)

 

Hrob Václava Šolce na soboteckém hřbitově. Kamennou desku s básníkovým jménem pořídili r. 1880 sobotečtí studenti, busta Václava Šolce je dílem sochařky Karly Vobišové - Žákové (1887 - 1961).

Při vzpomínkovém padesátiletí smrti Václava Šolce v Sobotce

 

Toť prosté je, že zatlačili oči.

Toť prosté je, že umíráček zněl.

I hrob že vykopali. Je prosté vše

a smrt je nejprostší. Kdy sije, nevíš,

a náhle sklízí. Toť prosté je,

že vykopali tehdy hrob

a v hrobě leží mladý muž.

 

Snad mělo jinak být. V života strž

kořen tvrdý a selský

pevně měl vrůst. Košatě rozpřáhnout větve,

bouřemi hlaholit,

včelami sládnout.

 

V červenci nejprudší zabouřit lyrou,

v podzimku tiše shazovat listy,

co list, to díky,

co list, to sbohem,

když všechny už písně rozdány byly,

když jsme se jimi všichni už ozdobili.

A mohl jsi, živote, štědrý být k muži

a vlídný k starci.

Stařeček,

na našich ramenou teprve mohl být nesen,

my bychom teprve vraceli zemi

doznělou píseň,

doznělou píseň, jež rozdala všechno,

a ne ten přesmutný nástroj

ztrhaných strun.

Neb tak býti musilo.

Přesmutný nástroj o strunách ztrhaných

děd musil uložit v zemi,

co tam kladl,

tak už se podobat musilo příliš

podvrženému,

by krásněji nad tím se rozželel syn

a kouzelněji zasnil vnuk:

neb pro tebe, pro mne a pro nás všechny,

kdož tohoto kraje citlivě nosíme značku,

s námi to zůstalo a s námi to chodívá,

pro nás jsi barvou tohoto kraje,

Šolcova přervaná písni,

tebou nám zkrásněl a ty jsi mu vložila

v trnové čelo tesknící hvězdu,

ne že jsi rozpjala peruť a slunci jí blýskla,

však,

že jsi tak střeleným skroužila ptákem –

vždyť

je to tu kdesi a snad vždycky už bylo,

skřivánkem zperleno jasně, kulichem zalká to náhle,

luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni,

tak vždy snad bylo už a tebou a tebou

to smutnými zalkalo ústy,

skřivánkem, kulichem

usedlo na naši hřbitovní zídku,

tebou a tebou, Šolcova přervaná písni,

přervaná, přervaná,

a býti tak musilo,

za nás a za smutnou krásu tohoto kraje,

jak jednou rukou tu na prsa tiskne

posledních zřícenin trosku

a rukou druhou zdráhavě přikládá k ústům

zelenou píšťalu lesů a větrů a lučin,

by na ni smál se a plakal,

sám básník už, vizte jen, on již sám básník –

tož za smutnou krásu tohoto kraje

za jeho tesknici, za jeho žal

kříž písně vzít na bedra musil

ten z jeho synů, jenž srdcem nejvýš hořel,

a věnčen buď den, kdy se to stalo,

kdy s křížem vyšel,

a v smuteční vrbu rozšum se, dni,

kdy pod křížem padl.

 

Cizinče,

sem zbloudiv, bys utrhl, přivoněl a zahodil opět,

bys ke dnu nepohléd, neslyšel

pod vodou zvonů,

nám uvěř, kdož tohoto kraje

citlivě, osudně nosíme značku:

my, kdybychom raziti měli

vzpomínky domovské, nejpokrevnější vzpomínky peníz,

na tomto penízi za truchlým a bludným tvarem,

za mlýnem větrným,

jak tu kdys nad námi stával

a smutnil a smutnil,

za ním by vyhlížel pohled svéhlavě snivý

Václava Šolce.


Fráňa Šrámek na ex libris od Evy Haškové