Historie Šolcova statku

Šolcův statek vystavěl roku 1811 na tehdejším předměstí Sobotky rolník Josef Šolc. Jeho počin ve výstavní síni připomíná původní záklopové prkno, které bylo r. 2011 sejmuto z jižního štítu stavby, zrestaurováno, uloženo do galerie statku a ve štítu nahrazeno kopií. Čteme na něm: „Bože Abrahamu Bože Izáku Bože Jakobu chraň a opatruj tento statek ode všeho zlého. S pomocí Boží vyzdvižen jest nákladem Josefa Šolce souseda poctivý obce předměstské léta Páně 1811 roku dne 5. září“. Josef Šolc ještě se svým synem tak položil základy rozlehlému hospodářství, svými polnostmi zasahujícímu až k obci Spyšová. Ke statku patřilo i několik zemědělských stavení, mj. doposud zachovaná maštal (v současnosti lapidárium). Záhy přibyla i další obytná budova, sousední kamenný dům č.p. 259. Ten se později proslavil tím, že v něm K. V. Rais (1859 – 1926) během prázdninových pobytů v letech 1892 – 1898 psal knihy „Pantáta Bezoušek“, „Mezi lidmi“, „Půlpáni“ a především román „Zapadlí vlastenci“, což tu nad vchodem připomíná pamětní deska od ak. sochaře Václava Hlavatého (1925 - 2002).


Původní záklopa Šolcova statku

Syn zakladatele hospodářství Jan zplodil se svou chotí Barborou 3 syny (Jana, Josefa a Václava) a 2 dcery (Marii a Rozálii). Nejslavnější potomek, Václav Šolc , básník, se v tehdejší hlavní přízemní sednici (nynější výstavní síni) svým rodičům narodil jako nejmladší ze synů a v pořadí čtvrté dítě dne 23. prosince 1838. Když Jan Šolc starší 20. května 1855 zemřel, vypořádal se jeho majetek obvyklým způsobem. Hospodářství s ústřední budovou, Šolcovým statkem, zdědil prvorozený syn Jan. Druhorozený Josef získal sousední dům č.p. 259 a benjamínek Václav obdržel peníze na dokončení studií. O dcerách se závěť téměř nezmiňovala, což bylo tehdy rovněž běžné.

Básník Václav Šolc na dobové podobizně

Brzy se ukázalo, že vnuci zakladatele po předcích nezdědili podnikatelský talent. Hospodářství v jejich rukou zkrachovalo. Nejstarší ze sourozenců Jan Šolc neunesl tento svůj životní nezdar a spáchal sebevraždu oběšením na půdě statku. Ani prostřední Josef neudržel zděděný dům. Musel jej prodat, aby vybředl z dluhů. Václav Šolc však využil finančních prostředků ke studiím na jičínském gymnáziu a později i na filozofické fakultě v Praze.

Na sklonku 19. století Šolcovi definitivně opustili své hospodářství. Jejich polnosti se rozdrobily na stavební parcely prudce se rozrůstajícího města. Dům se tak ocitl uprostřed moderní zástavby, čímž ztratil svůj původní, zemědělský účel. Na dlouhou dobu se z něj stalo skladiště, sloužící nedaleké výrobně kartáčů. Možná právě okolnost, že nebyl obýván, objektu zachránila jeho původní vzhled. Zejména v době první republiky totiž obyvatelé dřevostaveb shledávali svá obydlí zastaralými, neposkytujícími přiměřené pohodlí a houfně se je snažili vylepšovat četnými přestavbami a přístavbami. Mnohé roubenky se v rámci podobných snah zcela zbořily, aby na jejich místě vznikla stavení z cihel.

 

Snímek z r. 1920: Dáma ve vlastnoručně ušitém kroji je tehdy čtyřiadvacetiletá Marie Samšiňáková roz. Havlíková - dcera obchodníka Jana Havlíka, matka RNDr. Karla Samšiňáka.

Rodina Samšiňáků dům získala ve 30. letech minulého století. Sobotecký obchodník Jan Havlík (1867 – 1951) tehdy onemocněl srdeční chorobou a začal si hledat pozemek, kde by na doporučení lékaře zahradničil na čerstvém vzduchu. V té době byl na prodej právě Šolcův statek, obklopený už jen malou zahradou, a ten svému tchánovi pro jeho posledně zmíněné potřeby zakoupil obchodník Karel Samšiňák (1892 – 1971). Jan Havlík si prací na nově pořízeném pozemku nejen utužil podlomené zdraví, ale zároveň zde vybudoval úpravnou zahradu plnou okrasných květin, především růží. Objekt v jeho vlastnictví navíc ožil řadou dalších činností. Havlíkův vnuk Josef Samšiňák (1924 – 1989) si v patře zřídil fotografický ateliér. Dnešní výstavní síň se stala skautskou klubovnou. Toto období zde připomínají verše Fráni Šrámka (1877 – 1952): „Dej a dej a dej, nám v Sobotce pod Humprechtem, věčné mládí zachovej, hej!“ Básník je r. 1937 složil na objednávku vedoucí oddílu skautek D. Bílkové–Kyzivátové. Posléze se staly hlavním pokřikem celé skautské organizace v Sobotce. Rukopis nechal na stěnu síně dne 23. června 2008 přenést předposlední majitel statku, dr. Karel Samšiňák. Poněvadž krátce nato zemřel, jako by se prostřednictvím Šrámkových veršů svěřoval se svou celoživotní, žel, nesplnitelnou touhou.


Skautský pokřik v rukopisu Fráni Šrámka, přenesený na stěnu Galerie Karla Samšiňáka

Nedlouho po nástupu komunistů k moci, r. 1950, byl Šolcův statek Samšiňákům v podstatě odebrán, když sem město proti jejich vůli, zato však v plném souladu s pochybnými, leč tehdy  platnými zákony, nastěhovalo několik nájemníků. Jan Havlík tím byl natolik otřesen, že na něj znovu zaútočila srdeční choroba, na niž r. 1951 zemřel. Přestal fungovat prosperující fotoateliér Josefa Samšiňáka i skautská klubovna. Dům už neplnil svou společenskou ani estetickou úlohu. Skončila také péče o celý areál, který neuvěřitelně rychle zchátral. Malebná zahrádka zarostla plevelem.

Roku 1958 byl Karel Samšiňák okolnostmi donucen převést Šolcův statek, který od r. 1950 beztak nemohl využívat, na město.  Krátce poté, dne 3. května 1958, bylo stavení zapsáno na seznam nemovitých kulturních památek a vzápětí se přikročilo k jeho celkové rekonstrukci z rozpočtu Státní památkové správy. Úkolu se ujal legendární architekt Břetislav Štorm (1907 – 1960). Ten však roku 1960 zemřel a dílo, které započal s mistrovstvím sobě vlastním, se pak dokončovalo zdlouhavě (do r. 1963), navíc ledabyle až neurvale. Po skončení oprav zůstala obyvatelná jen malá garsoniéra, nacházející se v přízemí, v prostorách bývalého výminku. Měla se stát domovem správce (bytem „gustoda“ dle dobového projektu),  s ostatními místnostmi se počítalo pro blíže nespecifikované výstavní účely. Z tohoto záměru víceméně sešlo. Pouze r. 1967 se přikročilo k ojedinělému pokusu zpřístupnit objekt veřejnosti. Kunsthistorička Naděžda Melniková Papoušková (1891 – 1978) sem přivezla výstavu „Primitivní malíři“. Po jejím skončení se dům opět vyprázdnil, aby nadále sloužil jen jako depozitář městského muzea. Garsoniéra se využívala jako běžný obecní byt, který město pronajímalo potřebným.

V lednu roku 1971 zemřel Karel Samšiňák. Zůstal po něm luxusní třípokojový byt ve zděném domě na hlavní třídě. Dědicem jeho pozůstalosti se stal Samšiňákův stejnojmenný syn, RNDr. Karel Samšiňák, CSc. (1923 – 2008). Ten se rozhodl pěkný, ale jeho záměrům nevyhovující byt po otci vyměnit za garsoniéru na Šolcově statku. Tím v podstatě získal celý neobydlený dům. Ačkoli v něm byl pouhým nájemníkem, o tento bývalý rodinný majetek se začal starat jako o vlastní. Podařilo se mu rychle opravit vše, co stavba po 8 letech minimální údržby (1963 – 1971) nezbytně vyžadovala. Obnovil dokonce i tehdejší doškovou střechu. Na její renovaci se podílel také Vojtěch Kopic (1909 – 1978), známý písmák a kamenosochař ze statku v Kacanovech.

RNDr. Karel Samšiňák, CSc., zakladatel galerie na Šolcově statku. Fotografii pořídil MUDr. Ivan Kafka při besedě v sobotecké knihovně r. 1990.

Poté dr. Karel Samšiňák začal realizovat svou, na svou dobu odvážnou, myšlenku: zřídit v přízemní sednici soukromou galerii výtvarného umění. Po dlouhém naléhání odsud Místní národní výbor (= tehdejší obdoba obecního úřadu) odstěhoval muzejní inventář, obnášející především prázdné vitríny. 1. července 1974, v průběhu 18. ročníku každoročně pořádaného festivalu Šrámkova Sobotka, galerie zahájila provoz výstavou grafiky J. N. Tichanoviče. Po ní následovaly další a další expozice, bylo jich až 10 ročně. S výjimkou zimních přestávek pokračují výstavy na statku nepřetržitě až do současnosti. Karel Samšiňák je organizoval do své smrti r. 2008. Pak se tohoto úkolu ujali jeho následovníci.


Přízemní sednice Šolcova statku. Od roku 1974 slouží jako výstavní síň. 5. července 2009 byla po svém zakladateli slavnostně pojmenována na Galerii Karla Samšiňáka.

R. 1990 byl Samšiňákům statek v restituci navrácen. Ve stejné době se na něm však začaly podepisovat důsledky nedbale provedených oprav z předchozích let. Nekvalitní řezaný šindel, položený na střechu v roce 1980, rychle ztrouchnivěl. Voda se do domu dostávala i ze základů, jež byly špatně izolované, a proto odsud vzlínala vlhkost do dřevěných stěn, které posléze zachvátila dřevomorka. Tlející základové trámy narušily statiku stavení, které se začalo naklánět na východní stranu. Nároky na údržbu získaného domu pomalu přesahovaly fyzické síly i finanční možnosti Karla Samšiňáka, jenž byl již v důchodu. Statek proto opět zchátral. K nápravě došlo až roku 2005. Souvisí to se vznikem občanského sdružení Přátelé Šolcova statku.


Havarijní stav severní stěny statku před zahájením rekonstrukce r. 2006: Trámy narušené hnilobou, vypadané vymazávky

Neutěšený stav, do kterého se Šolcův statek pozvolna dostával na přelomu tisíciletí, zneklidňoval zejména okruh přátel Karla Samšiňáka, kteří se v domě scházeli. Tato společnost si říkala „Zdělanci“ a sestávala hlavně z umělců, učitelů a filozofů - pravidelných účastníků každoročně pořádaného festivalu Šrámkova Sobotka. Krom rozpadajícího se domu vyvolávala v tomto společenství obavy i neujasněná majetkově – právní budoucnost stavení. Jeho jediný vlastník, Karel Samšiňák, stárnul. Roku 2003 slavil 80. narozeniny. Nebylo jasné, komu celý areál připadne po jeho skonu, ani zda se tu podaří zachovat zavedené kulturní aktivity i všechen společenský život. Spolek Zdělanců proto přišel s řešením, které se sice záhy ukázalo jako absurdní, přesto však iniciovalo generální opravu, tedy i záchranu objektu.

Zdělanci se r. 2005 transformovali a na ministerstvu vnitra oficiálně zaregistrovali jako občanské sdružení (později spolek) Přátelé Šolcova statku. Ve svých stanovách z téhož roku si vytkli za prvořadý cíl „zlepšovat stav Šolcova statku“. Zároveň požádali Samšiňákova syna Jana, aby dům nechal na katastrálním úřadě převést na sebe, oni že se postarají o vše potřebné. Přislíbili, že na opravy domu seženou dotace, najdou sponzory, podniknou rekonstrukci, vyřeší všechny právní záležitosti, obstarají způsobilou stavební firmu apod. Jak se záhy ukázalo, nesehnali, nenašli (dokonce ani nehledali), nepodnikli, nevyřešili a neobstarali. To už dům oficiálně náležel Janu Samšiňákovi. Ten byl náhle vystaven silnému tlaku památkářů, kteří dům při příležitosti změny majitelů důkladně prohlédli a jeho stav označili za havarijní. Pokud by nový vlastník urychleně nezahájil záchranné práce, podle zákona by památkové správě nezbylo než podat na něj žalobu za devastaci nemovité kulturní památky. Přátelé Šolcova statku uspořádali několik stěhovacích a úklidových brigád, načež se v tichosti stáhli, aby po kavárnách besedovali o umění.


Jaro 2005. 82-letý Karel Samšiňák už na údržbu domu nestačí, jeho nezdárný syn Jan se o otcovy záležitosti nezajímá. O Šolcův statek Zdělanci pečují, jak umí, a proto se objekt hroutí, zato jeho okna jsou vycíděna do vysokého lesku.

Ve zdánlivě bezvýchodné situaci Janu Samšiňákovi pomohl otec, který mu na opravy domu věnoval své celoživotní úspory. Ačkoli šlo o nemalou, mnohasettisícovou částku, nestačila ani na pořízení nové šindelové střechy. Bezúročnými půjčkami však novému majiteli vypomohli jeho kolegové ze zaměstnání, kteří navíc přiložili zručné ruce k dílu, kdykoli to situace vyžadovala. Královéhradecký kraj na záchranu objektu opakovaně přispíval dotacemi na obnovu památkového fondu, které v konečné výši pokryly 10% celkových nákladů oprav. Janu Samšiňákovi se následně podařilo sestavit tým schopných odborníků, kteří na jaře roku 2006 zahájili a r. 2009 z větší části dokončili generální rekonstrukci celého areálu, tedy to, co se Přátelé Šolcova statku sice zavázali provést, ale ani v náznaku to nezvládli. Požehnaného objemu souvisejících administrativních a právních úkonů se chopila  zdatná pražská notářka JUDr. Mária Mandlerová. Projektování oprav a stavebního dozoru se ujal zkušený stavitel Ing. Petr Zajíček. Na dům nastoupili prvotřídní specialisti ze stavební firmy Durango s.r.o. Liberec, vedení Ing. Petrem Švermou a Jiřím Mazuchem. Poněvadž se tato historicky poslední oprava nesoustředila jen na ústřední budovu, ale na celý areál statku, vzešly z ní hned dva výstavní prostory. K dosavadní síni v roubence (dnešní Galerie Karla Samšiňáka) totiž roku 2009 přibylo ještě lapidárium, vzniklé adaptací přilehlé maštale. Ve stejném roce kompletně zrekonstruovaný Šolcův statek v plném rozsahu obnovil zavedené výstavní aktivity, aby svým návštěvníkům každoročně od května do října nabídl obvykle 5 expozic – tři v Galerii Karla Samšiňáka a jednu až dvě v lapidáriu.


Od r. 2010 sochy přibývají i na zahradu statku, čímž pozvolna vzniká 3. výstavní prostor - galerie pod širým nebem. V popředí "Toaleta" od ak. sochaře Petra Šturmy.

V letech 2009 až 2023 pořádal výstavy a další kulturní akce Jan Samšiňák. Až do r. 2015 tak činil spolu s Přáteli Šolcova statku. Ti brzy seznali, že vzdor svým prvotním předsevzetím stav Šolcova statku rozhodně nezlepší, a proto roku 2012 sepsali nové stanovy, jimiž své působení omezili jen na kulturu. Nezpůsobilost těchto lidí jakkoli vypomáhat s náročnou údržbou a financováním celého areálu však prohlubovala spory mezi spolkem a majitelem objektu. Roku 2015 už byly vzájemné vztahy obou subjektů  natolik vyhrocené, že se Přátelé Šolcova statku rozhodli ke dni 28. srpna 2015 statek definitivně opustit.


Přátelé Šolcova statku se roku 2009  nechali vyfotografovat před čerstvě zrekonstruovaným domem

Když se na Šolcově statku završily zásadní stavební práce a končilo tu nepříliš šťastné působení spolku Přátelé Šolcova statku, začal  tehdejší hospodář, Jan Samšiňák, přemýšlet o dalším osudu stavení. Varovným mementem mu byly okolnosti z přelomu tisíciletí, kdy – jak je uvedeno výše - předchozí vlastník přestal na údržbu stačit. Za další hrozbu považoval neschopné spolky okrašlovací povahy, připravené se objektu s velkou pravděpodobností a jistě i s chutí zmocnit jen proto, aby zde recitovaly, zpívaly, besedovaly a třeba i tančily, dokud by se neudržovaný dům za zády účinkujících nesesul k zemi. Ve snaze včas se Šolcovu statku postarat o zodpovědného budoucího majitele se zkušenostmi s provozem podobného zařízení, Jan Samšiňák se r. 2014 rozhodl u notáře sepsat darovací smlouvu, kterou se stavení po jeho úmrtí nebo až přestane správu celého areálu zvládat, předá Regionálnímu muzeu a galerii v Jičíně.

Šolcův statek, 2.9.2023 – S odcházejícími hospodáři, manželi Samšiňákovými, se za město Sobotku přišli rozloučit starosta Sobotky Ing. Lubor Jenček a předsedkyně kulturní komise Mgr. Marie Sekerová.

Srdečním selháním to začalo i skončilo

Jak je zmíněno výše, impulsem pro převod Šolcova statku do majetku rodiny Samšiňáků byla ve 30. letech minulého století srdeční choroba otce Marie Samšiňákové, Jana Havlíka. Podobné zdravotní potíže po bezmála 90 letech způsobily, že Samšiňákovi své působení na statku ukončili. Na jaře r. 2023 totiž prodělal srdeční infarkt tehdejší hospodář, Jan Samšiňák. Od té chvíle už nebyl schopen věnovat svému hospodářství péči, kterou si kulturní památka tohoto stáří a typu zaslouží. Proto vstoupila v platnost dříve uzavřená dohoda. Celý areál přešel do majetku Královéhradeckého kraje s tím, že jej bude nadále užívat a spravovat jičínské muzeum.

Převzato z knihy Jana Samšiňáka "Šolcův statek v Sobotce - Historie, lidé, umění" a doplněno o další údaje.Vydalo nakladatelství Vladimíra Němečka, Varnsdorf 2015.